Unikátní pestrost krajiny a forem jejího povrchu je největším bohatstvím, které příroda Českosaského Švýcarska má. Během milionů let se řeky a potoky zahlubovaly do pískovce hlouběji a hlouběji až eroze vymodelovala stupňovitou krajinu, která svou nesmírnou členitostí nemá v Evropě obdoby. Nejvýše vystupují stolové hory lemované kolmými stěnami, skalními věžemi a sutěmi, jako např. saský Grosser Zschirnstein, Lilienstein či Königstein. Stolových hor není mnoho a prakticky všechny jsou na levém břehu Labe. Jediný Lilienstein leží na pravém břehu, kde se však ocitl hříčkou přírody, když jej řeka Labe obtéká obrovským meandrem, a původně také ležel nejspíše na levém břehu. Na českém území leží pouze Děčínský Sněžník, který však svými 723 m představuje nejvyšší místo celého Českosaského Švýcarska. Na vzniku stolových hor se pravděpodobně podílela skutečnost, že v jejich jádru se často nacházejí čedičové  horniny. Při průniku těchto vulkanitů pískovci došlo k jejich hydrotermálnímu zpevnění a proto později lépe odolaly erozním procesům. Střední morfologický stupeň představují plošiny, do kterých se zařezávají nejníže ležící údolí a kaňony přítoků Labe jako Kamenice, Křinice či údolí Polenztal s řekou Lachsbach. Patří sem i samotný kaňon Labe, který je pro svou velkolepost natolik unikátní, že by rozhodně neměl uniknou pozornosti návštěvníků. Strmé skalní stěny lemují kaňon ve výšce až 300 m nad hladinou řeky a Labe zde místy prořezává celou mocnost pískovců až na jejich krystalinický podklad.

Plošiny jsou miliony let trvající erozí rozrušeny do nesmírně členitého povrchu nesčetných hor, pahorků a hřbetů střídaných hlubokými roklemi, jako např. v oblasti Grosser Zschand či při pohledu do Pravčického dolu. Dynamika reliéfu krajiny nejlépe vynikne za ranních mlh, jako z vyhlídky Kipphorn, ráno pod Růžákem, ráno z Carolafelsen, ráno od Stříbrných stěn,  ráno z Vilemíniny vyhlídky, ráno u Vysoké Lípy či ráno od Pravčické brány, ráno od Barbarine, nebo naopak večer z vyhlídky Carolafelsen či večer z Rynartic.

 Vyniknout zdejšímu reliéfu umožňují i zvláštní klimatické podmínky, jako těsně po bouřce v Pravčickém dole, kdy deštěm promáčenou krajinu pohladí zapadající slunce, za blížící se vánice u Václavské stěny, při mrazivém západu slunce z Vilemíniny vyhlídky, při vánici na Tetřevích stěnách, v zimě v Pravčickém dole, z Pravčické brány v zimě, za chladného podzimního odpoledne na Tetřevích stěnách, na vyhlídkách u Pravčické brány před bouřkou či jako přízrak večer vystupující hradba skal Falkenstein a Schrammsteine.

 K největším formám reliéfu patří i kuželovité hory třetihorních vulkanitů reprezentované především vrchem Růžák. Na tomto vrchu tvořícím prvořadou krajinnou dominantu a na sousedním vrchu Studenec v Lužických horách se nacházejí rozsáhlá kamenná moře, tvořená akumulacemi čedičových balvanů vzniklých rozpadem skalních výchozů. Na úbočí Studence se nachází Zlatý vrch, národní přírodní rezervace s unikátním odkryvem sloupcovité odlučnosti čediče, kde výška sloupců dosahuje až 30 m. Oproti nedalekému Kamenickému Šenovu s proslulými „čedičovými varhanami“ zůstává Zlatý vrch neprávem opomíjen.

 K dalším dominantním formám reliéfu patří četné  pískovcové hřbety lemované vysokými skalními stěnami jako Stříbrné stěny, Křídelní stěny nebo například hřbety nad Schmilkou či snad nejznámější panorama Falkensteinu a Schrammsteine při pohledu od Ostrau. Tyto rozsáhlé liniovité stěny a hřbety často sledují hlavní směry tektonického porušení pískovců a z leteckých snímků jsou patrny další rozsáhlé tektonické linie. Snad největší byla objevena teprve nedávno a táhne se od vrchu Růžák směrem k Vlčí hoře, když jejími povrchovými projevy jsou četné skalní výchozy s bohatým proželezněním, např. v okolí Baldurovy jehly, Pohovky, Rudolfsteinu, Tokáně a Sokolího vrchu, kde přechází  v linii rozdrcených a na malé bloky rozpadlých skal svědčících o někdejších značných tektonických pohybech. Typickým geomorfologickým útvarem jsou i samostatně stojící věže jako Velký Pravčický kužel, Malý Pravčický kužel, Václavská stěna, Barbarine, Teufelsturm v Sasku a nesčetně mnoho dalších. Věže místy tvoří souvislý labyrint nazývaný skalním městem, jako Tiské stěny, Ostrov, Bielatal, Schrammsteine, či okolí Kurort Rathen, kde skalní věže dosahují ohromujících výšek.

Boční erozí skalního hřebene se vzácně utvořila i skalní okna a brány, z nichž světoznámá je Pravčická brána a oblíben je i saský Kuhstall. Obdoba skalních bran se utvořila i přepadnutím skalních pilířů či zřícením velkých skalních bloků přes dna údolí, jako je tomu např. u Černé brány. Na úbočí kaňonu Labe se vlivem skalního řícení a sesouvání skalních svahů utvořily rozsáhlé akumulace blokových sutí a rozsedlinové jeskyně. V podobně vzniklých rozsedlinách na úbočí Děčínského Sněžníků vznikla unikátní výplň krystalického fluoritu, který se zde hlubinně dobýval. Jiný typ gravitačně vzniklých jeskyní se utvořil tam, kde došlo k deskovitému sesunutí skalních stěn podříznutých erozí účinkem vodního toku, jako je tomu například v jeskyni Peklo u Kamenice pod Dolským mlýnem či v jeskyni u Bílého potoka. Při úpatí skalních stěn vznikly četné skalní převisy, které již v době kamenné sloužily za příbytky tehdejším obyvatelům zdejší krajiny, lovcům a sběračům. K nejmenším formám reliéfu patří útvary vzniklé na skalním povrchu. K nejobvyklejším patří voštiny, skalní hodiny či pseudoškrapy.

Mořský původ dnes vedle zkamenělých živočichů dokládají i zkamenělé čeřiny mořského dna a křížové a šikmé zvrstvení pískovcových vrstev vzniklé změnami mořských sedimentačních proudů. Na jiných místech pak povrchové formy zvětrávání dokládají spolupůsobení vodní eroze. Oku běžného návštěvníka zůstávají skryty mikroskopické tvary, jako drobné krápníkovité útvary tvořící se v jeskyních či výkvěty solí narušujících povrch pískovců či naopak zpevňující opálové krusty. K raritám patří tzv. fulgurity, drobné rourky z křemičitého skla, vzniklé úderem blesku do skalního masívu a stejného původu je nejspíše i tzv. ohnivec, teprve nedávno objevený paprsčitý útvar. Oproti nesmírné členitosti pískovcového reliéfu se vyznačuje žulová oblast šluknovské pahorkatiny i na západě navazující Krušnohoří spíše oblými tvary, kde skalní horniny vystupují na povrch pouze ojediněle.

Přestože geologický vývoj krajiny neustále pokračuje, jedná se vzhledem k jeho pomalosti o proces lidským okem prakticky nepostřehnutelný. V pískovcích Českosaského Švýcarska však dochází i k jevům, které jsou na první pohled zřetelné a nenechají nikoho na pochybách, že zákonitá přírodní eroze je zde všudypřítomná a nezvratná. Zejména se jedná o časté zřícení menších skalních bloků a občas i větších skalních věží. K tomuto skalnímu řícení zde dochází odedávna a svědčí o tom rozsáhlé akumulace blokových a balvanitých sutí při úpatích skalních stěn a na dnech roklí. Přestože pravděpodobnost vzniku úrazu působením těchto geodynamických jevů je nesmírně malá, nelze toto riziko podceňovat. Vytipované skalní objekty jsou proto pečlivě monitorovány a riziko nenadálého zřícení bez včasného varování je tím významně sníženo. K nejpečlivěji sledovaným oblastem patří Pravčická brána či okolí Hřenska, kde správa národního parku využívá i nejmodernějších technologií automatického monitoringu s dálkovým přenosem dat, a informace o okamžitém stavu skal jsou tak pomocí internetu k dispozici v kteroukoli dobu z kteréhokoli místa.